Kde slunce nezapadá - kolem Švédska do Laponska

KDE SLUNCE NEZAPADÁ - KOLEM ŠVÉDSKA DO LAPONSKA

Když jsme se minulý rok rozhodli vyrazit na sever, nebylo pochyb, kam to bude. Před několika lety jsme projeli placaté Dánsko (CCC -4/2016 ) a dříve než se odhodláme do rozeklané a drsnější přírody Norska, přišlo nám pozvolně se zvedající Švédsko, alespoň z našeho pohledu, logickým přechodem. Čtyři týdny na cestě, celkově 7000 km a okruh kolem Švédska, to byl výsledek našeho výletu. Jestli chcete, můžete se na to, ve zkratce, juknout (podívat?) spolu s námi.

KUDY TAM?

Nezdá se to, ale zvolit tu správnou přístupovou cestu není úplně jednoduché, k dispozici je několik variant. S ohledem na cenu i dobu plavby (aby pes nebyl dlouho ve stavu mořského vlka), jsme nakonec vybrali trajekt Sassnitz – Treleborg, noční linku s tím, že se v průběhu plavby dospíme a možná i vysprchujeme. Nejsme schopni cestovat na čas. Alespoň nám tohle nejde. Když se nám někde něco zalíbí nabereme zpoždění. A nám se často něco někde zalíbí. Nekupujeme tedy lodní lístky dopředu, ale až na místě. Do Sassnitz přijíždíme brzy odpoledne okolo 17:00. Před spuštěnou závorou stojí jen dvě obytky, jejich posádky mají vytažená křesílka a sluní se. Jinak nikdo nikde. Prostoru, že by tu mohly přistávat helikoptéry.

Postavíme se jako třetí v pořadí a jdeme koupit lístky. Dámě za přepážkou udáme počet cestujících včetně psa, věk a automaticky začnu vyndávat doklady nás všech, až na naši nejmladší dceru. Jak jsem si doma, pro jistotu, dělal kopie dokladů její pas byl poslední v řadě. A znáte to, jak si sice vezmete všechny kopie, ale ten poslední originální dokument necháte zavřený v kopírce? Tak přesně takhle tam teď ležel její pas. A tak jsme na německou úřednici zaútočili citovým vydíráním. Štěstí, že jsme tam byli sami a nebyl spěch. Chuděra obvolala zřejmě všechny stanice pohraničníků na pobřeží, ale nakonec nám lístky prodala a že nás do Švédska pustí i s tím zmuchlaným papírem co jsme jím mávali přes pult. A tak jsme v době pasu s biometrickými prvky hrdě přešli hranice s pouhopouhou černobílou kopií. Oč větší byla radost z odbavení, o to větší zklamání z trajektu. Ve 23:00, kdy odrážíme od břehů smutně sedíme na nepohodlných dřevěných židlích, opíráme se o malý stolek a čucháme výpary z instantně fastfoodové kuchyně. Z druhé strany pak dostáváme molekulární zásah z parfémů, které nabízí duty free obchod. Po sprše ani památky, na toaletách je na zemi rozlitá voda, tedy doufáme, že to byla voda. A natáhnout se je možné jen na zem. Ve 2:40, téměř u švédských břehů, leží všechny naše hlavy na stolku a mezi nimi se povalují prázdné malé butilky od různorodých lihových nápojů.

Ve 3:30 slavnostně vyrážíme z lodi na semaforech zahýbáme vpravo a po silnici č. 9 uháníme na východ. Tedy asi jen 14 km. Tam objevíme travnatý plac plný obytek, tak se zařadíme, zalehneme a spíme.

ŠVÉDSKÝ STONEHENGE

Dopoledne, nikoli ráno, protože jsme se snažili dospat probdělou noc, zjistíme, že se nacházíme na téměř nejjižnějším místě Švédska – Smygehhamn. Je to roztomilý přístav, s krásnými červenými dřevěnými baráčky a úžasným výhledem, opatřený dalekohledem, na moře. Pravda, to úplně nejjižnější místo je ještě kousíček dál, ale pro těch pár kilometrů… Ale my chceme na sever. A tak, nejdříve jedeme dál na východ, po č. 9, až dorazíme do městečka Kåseberga. Zaparkujeme na travnaté ploše vedle fotbalového hřiště, vysprchujeme se v šatnách sportovců a vyrazíme na kopec, kde jsou „poházeny“ šutry. Obří balvany. Ales Stenar je kamenné 67 m dlouhé oválné obřadiště a kalendárium z roku 600 n.l. Kameny jsou uspořádány do tvaru lodě, zároveň však tak šikovně, že sluneční paprsky, které jimi procházejí označují významné dny, vymezují roční období, rozložení slunečního svitu v daném období atp. Konkrétně příď ukazuje západ slunce o letním slunovratu a záď východ slunce a zimním slunovratu. Pro určování dalších přírodních informací můžete využít schématického nákresu na přístupové cestě. Vyskotačíte se tak na několik dlouhých minut, protože systém je skutečně promyšlený. Vše je přístupné, možno osahat, prolézt, fotit, jen neodnášet.

Pod kopcem je pro Fiku (švédská chvilka na kávu a svačinku) v přístavu malá dřevěná kavárnička. Výborné „kapučíno“ a skořicové šneky.

PÍSKACÍ PLÁŽ, JABLKA A PRALES

Jen kousek, pár kilometrů od Ales Stenar je maják Sandhammarens Fyr. Není ani nejvyšší ve Švédsku, ani nejhezčí, ani nejsvítivější a ani není přístupný. Ale je hned vedle nádherné, dlouhé bílé pláže. Dlouhá, bílá pláž, jako někde v Karibiku. Bílý písek, který je neutuchajícím větrem tak načechraný, že když do něj šlápnete, tak nějak to hvízdne. A tak jak jdeme krok, za krokem, ozývá se hvizd za hvizdem. Všichni tady vlastní chůzí pohvizdují. A tak pobíháme a pohvizdujeme a cácháme se a vlastně nám to vůbec nepřipadá jako na severu.

Když se, chráněni dunou nad pláží, dostatečně vysluníme posuneme se další kousek na východ do KIVIKS MUSTERI. To je fabrika – moštárna, muzeum jablek, prodejna všeho jablkového od sirupu, přes kompoty, čatní až po nealko i alko cider a samozřejmě také rozsáhlý sad. Švédi mají úžasnou schopnost i z té nejmenší nebo největší ptákoviny udělat poutavou expozici. A jablka rozhodně ptákovina nejsou. Když se dostatečně vynadíváme a nakoupíme, vyrazíme na procházku. Hned vedle je přírodní rezervace STENSHUVUD. Takový malý prales, kde se kromě divokých zvířat potulují i krávy, jsou tu značené cesty, udržované tábořiště a informační centrum. Švédové totiž, kromě těch expozic, mají další úžasnou schopnost -zpřístupnit kdejaký kus přírody. A protože mají svoji přírodu rádi, je to většinou zážitek. Dolezeme až na kopec – skálu Södrahuvudet odkud je rozhled na celý park.

NÁMOŘNÍ ZÁKLADNA A KONCERT DISHARMONIE

Východ, pořád na východ. Vjíždíme do KARLSKRONY, kde nacházíme krásný parking pro obytky hned v přístavu (mám říkat v maríně). K dispozici sprchy, toalety, dokonce i pračky a sušičky, elektřina a voda, vše za 200 Korun švédských, pro představu. Procházka městem je příjemná, kromě náměstí a trhu objevujeme nejstarší dřevěný kostel ve Švédsku. Vypadá impozantně. Ale lákadlem je námořní muzeum. Karlskrona je vlastně námořním městem, které leží na 33 ostrovech. Pyšnit se může náměstím, které patří k nejrozsáhlejším k Evropě. To, aby se tu, kdysi, dělaly dobře pěkné vojenské přehlídky. Na tomto náměstí je kostel Fredrikskyrkan, který svým průčelím připomíná kostel nad španělskými schody v Římě, jak už bylo řečeno, najdete zde rovněž největší dřevěný kostel ve Švédsku, ale přeci jen Karlskrona je hlavním přístavem švédských námořníků. A tak patrně největším lákadlem je námořní muzeum. Zdarma. A není to žádné malé muzeíčko. Ve dvou patrech a množství sálů zde najdete ponorky – možno prolézt, galéry – možno veslovat, zbraně, výbavu lodí, mapy, navigační nástroje, galionové figury některých, již dávno rozpadlých, slavných lodí. Ale, hlavně, se tady ponoříte, aniž byste se smočili, pod hladinu moře. Schody dolů zde nesměřují do sklepa, ale do prosklené chodby, která je vedena po mořském dně. Odsud je možno sledovat vrak lodi, který je postupně pohlcován mořskou přírodou.

Samozřejmě, při odchodu není možné minout suvenýrový obchůdek a na náměstím před muzeem pak vše zajíst pořádnou porcí švédské (mimořádně, až italský skvělé) zmrzliny. Svoji návštěvu Karlskrony jsme si chtěli osvěžit kulturním představením. Na večer byl do onoho dřevěného kostela avizován koncert interpretů současné hudby z Oxfordu. Pokud se vydáte na podobný večer, měli byste vědět, že Švédi jsou k projevům umění různého druhu a forem velice tolerantní. A tak zatímco oni seděli v kostelních lavicích a nehnutě poslouchali totální disharmonii, která se linula z pódia, my jsme, po třech kusech, zbaběle prchli.

NEJVYŠŠÍ MAJÁK, VÍTR A PTÁCI

Konečně se silnice stáčí severně. Frčíme směrem na Kalmar. Město by stálo za prohlídku je tu zámek, kde byla podepsána Kalmarská unie – politické uskupení mezi Švédskem, Dánskem a Norskem a muzeum potopené válečné lodi. My ale přejíždíme Ölandsbron. Jedná se o nejdelší most ve Švédsku, který podpírá 156 pilířů. Most se klene elegantním obloukem a následně vodorovně kopíruje hladinu, aby nás převedl na ostrov Öland, druhý největší ostrov pod správou Švédska. Tady toho je skutečně dost k vidění. Můžete navštívit královskou letní chaloupku (Sollidens slott), nebo největší zříceninu hradu v severní Evropě – Borgholms slott, případně les trolů (Trollskogen) na severu, nebo maják Lange Erik, který, jak bylo zjištěno, v silném větru „vlaje“.

My jsme se obrátili k jihu ostrova, kde je ptačí rezervace Ottenby. Pro jižní část je charakteristická vápencová planina Stora alvaret, která nabízí přehlídku unikátní flóry i fauny. Na úplném jihu pak stojí nejvyšší maják ve Skandinávii Långe Jan. Vystoupat strmé schody do jeho 42 metrů je skutečně výkon. Ještě větší je pak se udržet na vyhlídkové plošině. Téměř nepřetržitě zde fouká a není to žádný vánek. Ale vyhlídka za to stojí.

Dole je pak možné chodit křížem krážem po pobřeží a pozorovat množství hnízdících ptáků, ať již dalekohledem vlastním, či zde instalovanými. O ptactvu je možno se povzdělat v Naturum centru hned vedle majáku – zdarma a velkoryse. Když máte pobřežního větru tak akorát, můžete se schovat mezi stromy zdejší rezervace. Vede tudy několik tras, které jsou posety vyhlídkovými věžemi. Na piknik ideální místo, slunce svítí, ptáci pějí, větřík duje a moře šumí, co víc si přát.

DĚTI Z BULERBINU, SKÁKAJÍCÍ LODĚ A ČUČÍCÍ LODNÍCI

Být ve Švédsku a nenavštívit Pippi to asi není vůbec myslitelné. Tedy alespoň pokud máte s sebou děti. My máme a tak hurá do Bullerbynu. Tedy vlastně do Vimmerby a její čtvrti Bullerbyn. Znamená to, že na čas opouštíme mořské pobřeží a po silnici 34 se vrháme tak trochu do vnitrozemí. Ve Vimmerby nocujeme u čerpací stanice, kde je k dispozici elektřina i voda. Sprchy můžeme navštívit v sousedním rekreačním středisku (dřevěné baráčky, ale luxusní). Ráno dojdeme do Bullerbynu. Zábavní park (Pipiland) vynecháme a jdeme k rodnému domu Astrid Lindgrenové. Tady je expozice o ní a jejím díle, o její dvorní ilustrátorce a hlavně na rozsáhlém pozemku se můžete procházet a vybavovat si jednotlivá její díla, posedět na lavičce, nebo odpočívat pod limonádovým stromem (ještě pořád tam stojí). A po náročné prohlídce dáme, stejně jako místní, Fika – sváču v občerstvovací stanici parku.

Je vedro, slunce pálí a chtělo by to vodu. Když už jsme ve vnitrozemí, pokračujeme ještě kousek po silnici 34 až do města Berg. Leží u kanálu Göta. Je to unikátní, téměř 200 km dlouhé dílo, kterým je možné proplout napříč Švédskem z východního pobřeží na západní či naopak. Kanál, který mimo jiné překonává výškový rozdíl 96m byl určen hlavně pro plavbu dřeva. Bohužel, relativně krátce po jeho dokončení, se jako dynamičtěji rozvíjející způsob dopravy ukázala železnice a tak kanál chřadnul. Ale zachránil jej, jak jinak, turismus. Dnes kanálem pluje množství plachetniček i velkých výletních lodí pravidelných linek. Podle kanálu jsou přístaviště s kavárnami a restauracemi, dá se v něm bez problémů koupat , a tak rozhodně stojí za návštěvu. My jsme tedy dorazili do Bergu, kde jsou lodní „schody“. Celkově sedm zdymadel těsně za sebou, kterými lodě vyskáčou, nebo seskáčou o 19 m. Když jsme se dostatečně vynadívali na práci lodníků, kteří hopkali z lodě na břeh, přivázat, bidlem loď odstrkovat, povolovat lano, jak loď klesá, nebo utahovat, jak stoupá, otevřou se vrata, hop na loď projet do dalšího patra, hop na souš a znovu do kola. Skutečně jsme z toho byli zpocení, jak jsme se na ně dívali, a tak jsme popošli kousek za městečko a plácli sebou na staré dřevěné molo a v kanálu se osvěžili.

Sice se přímo u zdymadel dá nocovat, ale bylo to tady příliš rušné a tak popojedem 30 km podle kanálu a najdeme malý přístav s restaurací a placem pro obytky. A tak sedíme večer před obytkou popíjíme a čučíme na vodu a lodě a lodníky a tam, těch pět metrů od nás na vodě kotví lodě, na nich sedí a popíjí lodníci na nás čučící. Takový pěkný učumený večer to byl.

BENÁTKY SEVERU A UKRADENÉ SOCHY

Silnice je rovná, jízda klidná a všechno je tak přehledné, že jsme téměř bez zaváhání dorazili do Stockholmu a nalezli kemp vedle jezera Mälaren. Kvalita kempu za zmínku nestojí, a kromě takových jako my, co se tu zastavili na den či dva, jsou zde sezónní dělníci a podobné déle ubytované osobnosti. Ale na přespání to stačí a k metru kousek.

Nejdříve ale hupky šipku do jezera Mälaren. Jedná se o třetí největší švédské jezero, které se postupně proplétá mezi patnácti ostrovy na nichž stojí Stockholm a vlévá se v oblasti stockholmského šéru do Baltského moře. Jezero je neskutečně čisté, až tak že z něj, údajně bez úprav, berou stockholmané svoji pitnou vodu. A je romanticky úchvatné. Při cestě Karla Čapka na sever uchvátilo právě toto jezero jeho paní Olgu tak, že napsala tyto verše:

"A vody Mälaren a moře tichou hrou

snad uspí delfíny a prudká těla pstruhů,

a květy severu kalichy nezavrou

za bílých nocí polárního kruhu."

Po vykoupání sedneme na metro, které v této části města je nadzemní dráhou a postupně jak se blížíme k centru sklesáme pod zem. Metro je čisté, nepočmárané a úžasně tiché, téměř jako by se pohybovalo na vzduchovém polštáři. Proč nebereme tramvaje a vozy metra od stejné firmy?

I když jsme tentokrát do Švédska přijeli hlavně kvůli přírodě a ne jeho největšímu městu, které po právu patří k nejzelenějším městům Evropy, utratíme zde jedno odpoledne a proběhneme Gamla Stan. Najdeme a pohladíme sošku malého chlapečka (Järnpojke), který se dívá na měsíc – to z pověrčivosti, protože se traduje, že když chlapečkovi pohladíte hlavu a něco si přejete, tak se vám přání vyplní. Můžete dát i nějakou minci nebo bonbón.

Projdeme se patrně tou nejužší uličkou (Mårten Trotzig Gränd), je široká jen 90cm, koukneme na paláce a hlavně se snažíme vyhnout davům převážně asijských turistů. Ti, jak spěchají, aby viděli všechno co mají ve svém itineráři a přitom jim neodjel autobus, hrnou se skutečně hlava nehlava. Je to tu pěkné, ale takové seversky velké a plné lidí a tak spadneme do metra a pryč.

Ráno prší, mrholí. Přesto, ještě než definitivně opustíme královské město, zajedem do Drottningholmu – soukromé královské rezidence. V podstatě je to hned za rohem od kempu. Barokní komplex vybudovaný podle vzoru Versailles, který je obložen samozřejmě zahradou francouzského typu ve které, světe div se najdete naše sochy. Tedy sochy císaře Rudolfa II. od Adriana de Vriese, které si Švédové tak nějak samovolně zapůjčili jako válečnou kořist v době třicetileté války. A nevrátili a patrně už nevrátí. Jsou pěkné, tak se na ně musíte zajet podívat sem. Kromě Čínského pavilonu, je vedle paláce k vidění funkční barokní divadlo z 18.století, které používá původní jevištní techniku, kulisy i kostýmy a orchestr hraje na dobové nástroje. Či jejich napodobeniny.

STŘÍBRNÁ BIBLE A ŠLECHTICKÁ ZAHRÁDKA

Za deště směřujeme na Uppsalu, kde poprvé a naposled nenajdeme místo pro zaparkování tam kde by mělo být. Podle místních jej před rokem zrušili, teď si tady oni parkují a opravují svoje lodě. Musíme napříč městem. Je pátek odpoledne a to i v Uppsale znamená dopravní špičku. A tak se hlemýždíme do kempu, který nakonec není špatnou volbou. Ale do centra je to vhodné spíše kolmo než pěšmo. Obdivujeme Uppsala domkyrka nejvyšší cihlovou katedrálu ve Skandinávii (118 m) a hned naproti Gustavianum, nejstarší budova první skandinávské univerzity. Kromě sbírek, které tam jsou vystaveny je zajímavá kupolovitá nástavba na střeše, kterou vyprojektoval Olof Rudbeck, švédský renesanční učenec, profesor lékařství a rektor uppsalské univerzity. A jedná se o nejkrásnější pitevní sál v Evropě. Tedy po Padově údajně. Moje ženstvo to považuje za příliš morbidní a tak se nejdeme podívat dovnitř. Ale Carolina Rediviva slaví úspěch. Univerzitní knihovna, která je sama o sobě dost zajímavá, ve svých expozicích uchovává Codex Argenteus – stříbrným písmem psáno jest na purpurovém pergamenu. A zase Codex měl ve svých sbírkách císař Rudolf II., ale ta třicetiletá válka …

Uppsala, to je ale botanika a zahrady. Doporučujeme tu menší, (i když obě jsou hezké) – stará botanická zahrada Linnéträdgården hned vedle Linnémusseet na rohu Lennégatan. Proč? Protože tady skutečně bydlel Carl von Linné. Tehdy ještě nebyl von, ale vyučoval zde a experimentoval a dal dohromady zahrádku, která stojí za procházku. A taky vytvořil systém dvojslovného názvosloví rostlin, které vlastně platí dodnes. A pak za to dostal to šlechtické von. Mimochodem hned vedle zahrádky je výborná kavárnička, takže FIKA.

POBŘEŽÍ CO SE ZVEDÁ

Pořád na sever po E4. Klidná bezproblémová jízda a tak ukrajujeme kilometry i severní stupně. A najednou přejíždíme Höga Kusten Bridge, nebo Högakustebron.. Jedná se o 1867 dlouhý visutý most, tak trochu evropská verze Golden gate v San Franciscu. Každopádně je to nyní čtvrtý nejdelší visutý most v Evropě. Hned za mostem doprava a do kopečka je odpočívadlo odkud je krásný výhled na celou stavbu. Bohužel bylo pošmourno a tak se kocháme jen chvilku. Dole vedle mostu je plac pro obytky, ale my jedeme ještě kousek k přírodní rezervaci Rotsidan. Posledních několik kilometrů vede prašnou cestou. Místy máme problém s obytkou vyjet kopeček, ale nakonec je naše úsilí po zásluze odměněno. Přírodní parkoviště před rezervací je prázdné. Stezkou proběhneme na pobřeží a jsme uchváceni. Rezervace je součástí Höga Kusten - Vysokého pobřeží, tedy oblasti Botnického zálivu, která po odlehčení, díky roztání ledovce v poslední době ledové pomalu, ale stále stoupá. Pobřeží se tak jen za posledních sto let zvedlo o 85 centimetrů a za pár stovek let bude možné přejít do Finska suchou nohou. Každopádně v současnosti je pobřeží tvořeno množství vyhlazených kamenů, po kterých se můžete procházet, povalovat jak tulení mláďata a užívat pohody. Místo je úžasné jak ke koupání, tak pozorování přírody, neboť v rezervaci je množství zajímavé flóry. Při vstupu na pořeží jsou vytvořeny příjemné dřevěné terasy s lavicemi. Ideální na posezení a grilování s výhledem na moře (grill je zde volně k dispozici), nebo ranní jógu za doprovodu hluku vlnobití.

Jen kousek odsud je Skuleskogen – národní park, kde je 8000 let staré kamenné pole a 200m dlouhý kaňon. Bohužel, když se přibližujeme, začne pršet. Od parkoviště vede cesta ke kaňonu zhruba 8 km a tak to necháváme na příště.

PÁNI LOSI A KOSTELNÍ MĚSTA

Celé Švédsko jsou podél silnice rozesety značky „pozor na soby“. A podle zkušeností těch, co se s nimi potkali, je prý dobré na ně bacha skutečně dávat. Jsou to údajně moulové, kteří jsou schopni běžet s vámi, vedle auta, zdánlivě zvesela a pak najednou, zcela nečekaně a bezdůvodně prudce zahnout. Je to 50/50 jakou stranu si zvolí, ale velmi často je to prý právě do vašeho vozu. Zatím jsme neměli tu čest. Ale kousek za Umeou po silnici 92 jsme se dostali na Losí farmu (www.algenshus.se). Jestli je sob moula, pak platí, že los je pán. Je to veliké, ale fakt veliké zvíře, které vědomo si své velikosti a toho, že nemá přirozeného nepřítele, je totálně v pohodě. Richard co měl službu, tedy los Richard, přikráčel ke krmelci, počkal si, co mu tam nasypají a pak nás nechal, abychom jej hladili, mazlili, fotili se a vypadal, že ho to docela baví. A když už si řekl, že stačí, tak bez sebemenšího varování se prostě v klidu rozešel, věda, že my mu uhneme. Je na to velký dost.

Hladit losa je zvláštní. Sice je chlupatý, ale srst má promaštěnu, nebo téměř navoskovánu - naipregnovánu. Když si pak tou rukou prohrábnete vlasy máte lebku nepromokavě nagelovánu na hodně dlouho. A opřít se o losa znamená, že bunda už vám nikdy neprosákne. Ale vyloženě zážitkem je mazlení s malými „lůsáčaty“. Dělá jim to dobře a ta vás nechají abyste je dosyta vydrbali, aniž by se přitom výrazně probrali ze svého odpočinku. Jen sýr z losího mléka jsme neochutnali. Ne že bychom se štítili, ale jedná se patrně o nejdrazší sýr na světě.

Když jsme se dostatečně navoskovali a vyterapeutovali mazlením, pokračujeme dál na sever do Skellefteå. Univerzitní město nabízí obytkářům v létě k dispozici parkoviště uprostřed studentských kolejí včetně studentských sprch. Důležité je, že podél řeky se odsud krásnou procházkou dostaneme ke kostelnímu městu – městečko dřevěných baráčků, které dříve sloužilo věřícím z daleka, aby mohli přicestovat na bohoslužby a mít kde hlavu složit. Takový vlastně církevní kemp. Je jich tu na 400 a dnes jsou většinou využívány jako víkendové chatky Švédů, ale s podmínkou zachování původního stavu. Vesnička je samozřejmě korunována nádherným kostelem Skellefteå landsförsamlings kyrka. Podobné kostelní město se nachází ještě o něco severněji v Lulei. Protože je budeme moci obě porovnat, musíme uznat, že tady ve Skellefteå byla daleko hezčí, přirozenější a bylo zde jen pár lidí, zatímco v Luleå se střídají autokary turistů a vše tam vypadá tak nějak uměle naleštěně. Uhodnete, která z nich je na seznamu UNESCO? Administrativní ochrana nemusí mít vždy pozitivní vliv.

BRAKICKÁ VODA A LAPONSKO

V Luleå se vrhneme do vody přímo v městské zátoce na nábřeží. Blíží se mrak a my to chceme za každou cenu stihnout, protože je tu brakická voda. Brakická znamená smíchaná sladká slaná. Botnický záliv je zde téměř sladkovodní a tak je to zvláštní zážitek. Kostelní město, jak bylo již řečeno, nás tady moc nezaujalo, snad jen tím, že stojí v místě původního starého města, které bylo u moře. Jenže jsme stále na vysokém pobřeží, které jak se tady za ty roky postupně díky uvolnění od tíhy ledovce zvedá, moře ustupuje a tak museli vybudovat město nové. Možná i proto nám to tu nepřipadá záživné a tak se odpoutáváme od mořského pobřeží a míříme po čísle 97 do vnitrozemí Laponska. Laponsko byl vlastně od počátku náš cíl, jen jsme se tak trochu báli, že se sem nedoplácáme. Stalo se. Trochu nás mrzí, že polární kruh překračujeme za mrholení až posněhávání, ale to nám nemůže zabránit v rodinné fotce pod cedulí hranice polárního kruhu. Radost nám nemůže zkazit ani skutečnost, že skutečná hranice se od té doby, co tady tu ceduli postavili posunula malinko dál.

Vjíždíme do města Jokkmokk, kde by měl být kemp. Tedy podle mapy kemping centrum a ono jo. Je to rozlehlý plac, který je zaplněný namačkanými obytkami. Ta představa, že v divočině Laponska budeme na obytkovém sídlišti nás děsí. Naštěstí kousek za městečkem je parkoviště pro obytné vozy přímo u jezera. Je nás tu pár, zatím. Protože majitelé plánují rozšiřování a už je tady bagrem srovnaná plocha pod lesem a rozvedená elektřina. Příště už to asi romantika nebude, ekonomika se zřejmě musí točit i tady. Ale zatím je to fajn. Kristina, sympatická „Sámoška“ (rozuměj naše zdomácnělé označení pro Sámky, neboť zde nežijí Laponci, ale Sámové, jejich holky jsou Sámky a protože jsou sympošky, tak jsou to Sámošky) přiběhne samý úsměv a že nám zapne elektřinu. A jak. Tak že našroubuje takovou tu starou keramickou pojistku do přípojného bodu u našeho stání. Dost dobrý.

A chlácholí nás, zítra prý bude slunce.

SEVERNÍ TOČNA, KOMÁŘÍ ROJENÍ A PŮLNOČNÍ SLUNCE

Laponské ráno je skutečně slunečné, kámoška Sámoška nelhala. Protože tu není sprcha, lezeme do jezera, křišťálově průhledného. A třeskutě studeného. Je to taková akupunkturní masáž bez použití jehel. Ale přežijeme a jsme nadmíru osvěženi.

Drandíme do Jokkmokku, který působí jak z obrázků z divokého západu. Naším cílem je Sami muzeum. Nejsem náruživý národopisec, ale tohle je skutečně, jak zhodnotí naše starší dorostenka „fakt hustý“. Samozřejmě ve stylovém objektu je expozice života, přírody a celkového vývoje sámské kultury. Vzhledem k tomu, že žít tady není vůbec jednoduché ani v dnešní době, jsou ukázky, obrázky a fotografie z minulosti skutečně obdivuhodné. Posouváme se ještě kousek na sever do městečka Porjus. Mělo by tu být muzeum polární záře. Při jeho hledání potkáváme taťku s dětmi a tak se ptáme. Vyleze z něj, že je mongol, který tu žije už 12 let a přestěhoval se sem poté, co vystudoval v Německu. Když se ho ptáme, jak snáší zdejší třeskuté zimi tak se jen pusměje, že tady to je dobrý, že pořádná zima je v Mongolsku. Ale o muzeu neví. Objevili jsme obchůdek Björna Thunborga. Barevná chaloupka ve které je ale úplně všechno od toaletního papíru, přes propisky, zbraně až po televize. Jen tak očumujeme, když se nás Björn zeptá odkud jsme. Nevěříme, že zná Prahu, ale když to vyslovíme jenom čučíme. Jasně že zná, Jan Lucemburský, Karel IV jasně vždyť vy jste kdysi ovládali celou Evropu a chrlí ze sebe dějepisné údaje jak kdyby byl u zkoušky. Když se zastaví, aby se nadechnul ptáme se jak to ví. Jen ukáže na televizi v rohu s poukázáním na dlouhé zimy. Tak jo pro radost jemu i sobě si tu koupíme Tomteho vousatého panáčka, který má ochraňovat rodinu.

Porjus je naše severní „točna“. Tady jsme se otočili zpět. Dál na sever už jsme z časových i finančních důvodů nepostupovali. Na piknik jsme sjeli do rezervace Muddusffalet. Na parkovišti nejprve grilování klobásek, zase je tu pěkně připravený grill a pak procházka rezervací až k vodopádům. Tady ale už za doprovodu komářích rojů. Četli jsme, že, již zmiňovaný Carl von Linné, který tady nějaký čas pobýval a studoval zdejší flóru, prohlásil, že by si tu připadal jako v ráji. Kdyby tu nebylo tolik komárů. A je to pravda. Je jich tu skutečně neskutečně. A není úniku. Postupně přicházíme na to, že je nutné zvolit správné tempo chůze. Není možné jít pomalu nebo se zastavovat, to na vás komáři usedají a to tak, že hromadně. Pokud půjdete příliš rychle, budete se potit a to je pro komáry něco jako Chanell. A tak je potřeba jít takovým volným, plynulým tempem současně s rojem. Ale stojí to za to, příroda je nádherná, vodopády úžasné, vodu po cestě nabíráme jen tak z bystřin.

Jak říkal Linné, téměř jako v ráji.

Kam na spánek? Nejsme daleko a tak padne rozhodnutí vrátit se na naše parkoviště u jezera před městečkem Jokkmokk. Zaparkujeme a hodíme nohy na palubku a skrz čelní sklo pozorujeme půlnoční, tedy nezapadající slunce. Vydrželi jsme to do půlnoci a skutečně nezapadá. Jo a naše sámská kamarádka nás vítala s úsměvem zpět a připomněla naší ranní koupel otázkou zda jsme skutečně byli v jezeře. Když jsme přitakali tak se usmála, zavrtěla hlavou a řekla, že tohle oni skutečně nedělají. Tak tak.

CESTA DIVOČINOU

Projíždět Laponskem a nejet cestu divočinou (Vildmarksvägen), je nemyslitelné. Je to vlastně, alespoň pro nás, dvoudenní zajížďka. Silnice E12, která z E45 směřuje k norským hranicím se totiž postupně stáčí zpět na E45 po které jste se ale v jižním směru posunuli kousek, možná jen nějakých 50 km. Stojí to za to? Rozhodně.

Na cestu divočinou vjíždíme ve Vilhelmině, tedy na číslo AC 1067, která nás vede podél jezera Malgomaj ke schodovým vodopádům Trappstegsforsen. Pokračujeme kolem Marsafjället, nejvyšší hory Laponska. Zabočíme ke kostelnímu městu Fatnomakke. Je to do značné míry mystické místo. Krásná vesnička malých srubů a chatiček na kuřích nožkách se zatravněnou drnovou střechou, krásně upravený a bíle oplocený hřbitůvek a nakonec dřevěný kostelík s velice komorní, až domáckou atmosférou. To vše na břehu, téměř v úrovni průzračného jezera je budováno od konce 18. století. Je to skutečně dechberoucí, čisté, milé a okouzlující. Vůbec neruší, že u ústí řeky Ransåran, jen kousíček od kostelního městečka, je STPL a na protějším břehu kemp. Všichni se tu chovají tak nějak poklidně. I přesto po prohlídce pokračujeme. Stoupáme a nestačíme si hlavy vykroutit. Zvláštně, trochu kulovitě tvarované kopce a zároveň dlouhá údolí či planiny, kterými protéká řeka, nebo se rozlévá jezero. A protože nic nevyčnívá příliš nad ničím, tak je vidět krásně do dálky. Úžasný vzduch, minimum lidí, slunce a sníh. Je to najednou překvapení, když se tu můžeme proběhnout po louce, která je v těch částech, kde je ve stínu, pokrytá sněhem. Nebo zmrzlým sněhem, jak chcete. Nejsme výše, než je naše Sněžka, ale přeci jen to, že jsme ubrali pár stupňů na sever dělá svoje. Neodoláme a na planině Stekenjok jsme sjeli ze silnice, zaparkovali na prašné plošině a kochali se výhledem do kraje. Nezapadající slunce neúnavně svítí, okolo tající sníh se vsakuje do všudypřítomných mechů a tak není divu, že celou tu nádheru poněkud narušují mračna komárů. I když naše čtveřice, alespoň myslím, dovedla k dokonalosti rychlé otevření, vyskočení či naskočení a zavření, vždy nějaký bzučivý přítel nastoupí s námi. Kromě nás tu přespávají ještě další tři obytky, jinak široko daleko nikdo. Je to oblast, která bývá od října do poloviny června zavřená, pro přívaly sněhu. To nám potvrzuje i švédská posádka stojící vedle, která tu ještě v červnu zažila závěje. Neuvěřitelné. Laponská nádhera.

Když stojíme na vrcholu hory – kopce a rozhlížíme se po planině, je to jak scéna z nějakého filmu, když se po silnici uprostřed pomalou jízdou blíží kolona motorkářů. Při pohledu na ně a vědomí přítomnosti onoho obrovského množství komárů si vzpomenu na ten starý vtip, jak poznáte veselého motorkáře? Že má mouchy mezi zubama. Tihle tady se určitě nesmí ani pousmát, jinak by je to udusilo.

Ráno silnice mění číslo na Z 824, zároveň překračujeme regionální hranici do sousedního kraje. Nemůžeme se nabažit výhledů a tak zastavujeme u jedné z „horských“ chat. Kavárna má terasu vystrčenu nad sráz s výhledem na jezero. Svítí sluníčko na naše vystrčená bříška, upíjíme švédskou kávu se skořicovým šnekem a začínáme rozumět významu slova Fika. Pořád cesta divočinou a z ní kousek za Gäddede zahýbáme na ještě divočejší, která směřuje k vodopádům Hällingsåfallet. Směrovka ukazuje vzdálenost od odbočky k vodopádům 29 km, což se nezdá moc. Ale to jsme nevěděli, že vzhledem k charakteru cesty pojedeme místy krokem. Ale dá se to zvládnout. Dokonce tam, v momentě naší návštěvy dodrandili i s caravanem úplně v pohodě. Vodopády jsou impozantní, ale doporučuji nedojíždět až na horní parkoviště u vodopádů, ale zastavit cca o dva kilometry níže a přibližovat se k vodopádům stezkou podél řeky. Vodní tříšť a hukot je působivý. Ale vzhledem k vlhkému vzduchu množství komárů je opět obrovské. Po cestě se ještě jednou romanticky a o samotě vykoupeme v jednom z mnoha liduprázdných jezer a to v křišťálové vodě doplněné jehličkovou masáží a pak už ve Strömsund najíždíme na E45. Jsme tedy zase v civilizaci. Skončila tak patrně nejhezčí část naší švédské cesty. Opouštíme Laponsko. Oblast, která tak trochu popírá naše vnímání hranic a uspořádání. Prochází napříč několika zeměmi a je natolik svérázná, že si nutně musíte připadat jako někde jinde.

ČERVENÝ KONÍK DO KAŽDÉ RODINY A PŘEPLNĚNÉ KEMPY

Je to kýč, samozřejmě. A to včetně příběhu o jeho vzniku. Rodina byla chudá a tak museli pomáhat i synkové a jeden začal vyřezávat koníka a ten se líbil a líbil, a tak si je všichni chtěli pořídit do chalupy, a tak se začal hromadně vyrábět. A natírat na červeno.

Pravda je, že v kraji Dalarna potkáte takových výroben řadu, ale ta správná „původní“ je prý v obci Nusnäs. Tady můžete procházet „výrobními“ prostory a koukat se řezbářům i malířkám pod ruce a pak samozřejmě v obchůdcích vybírat a nakupovat. Nejen koníky, ale třeba i jen dřevěné polotovary a řezbářské sady abyste to mohli doma zkusit po svém.

Ano je to kýč, ale sledovat malířky koníků při práci je úchvatné. Mají za ty roky grif a tempo, že to je skutečně mistrovské představení. Ručně, sadou různých štětců a barev a to ještě přitom stačí debatovat s turisty, kteří se jim tlačí kolem stolu. Takže zkrátím to, máme doma červeného koníka, jeden ze symbolů Švédska.

I když je tady vnitrozemí zajímavé svojí přírodou a hovoří se oněm, jako o srdci Švédska, přeci jen nás to táhlo na mořské pobřeží. To západní je navíc v průvodcích vychvalováno, jako místní riviéra. Göteborg jsme vynechali, do velkých měst se nám nechce, ale zjišťujeme že kempy jsou na této straně přecpané a volných stání je tu daleko méně. Buď nemáme štěstí na místa, nebo je západní oblast přelidněná, ale nějak nás to zaskočilo a trochu znechutilo. Sem totiž jezdí Švédi a zahraniční turisté skutečně jako na riviéru a tak je tu přetlak. A tak se rozhodneme nic neprotahovat a zakončujeme cestu vlastně tam, kde jsme začínali v KIVIKS Musteri. Jen tentokrát v pobočce u města Lund. Nádherný statek s kavárnou, takže skvělé místo na ranní Fika. A pak poslední nákup, trochu dohadování u trajektu, přeci jen ta černobílá kopie pasu, ale když to šlo sem, jde to i zpět. A šup na loď. Máme kliku, jsme v první řadě, tedy mezi prvními i v části pro pasažéry a tak zabereme jednu z mála pohodlnějších sedaček a smutníme při pohledu na vzdalující se švédské břehy.

HEJHEJ ŠVÉDSKO!

Hej je švédský pozdrav. Ale se říká opakovaně Hej,Hej a tak nějak vesele. A když na Vás hejkne takhle zvesela pěkná, rozesmátá, švédská holka, prostě se Vám tady musí líbit. Ale jaké to vlastně je ve Švédsku?

krajina

Nádhera. Krásná krajina, skutečně divoká příroda a možnost zastavit vlastně kdekoliv. Pravidlo, že země, tedy příroda, má být dostupná všem tady opravdu platí a vy můžete zaparkovat i na soukromém pozemku. Ohleduplně. Ohleduplně k přírodě i lidem i jejich majetku. To tady platí všude. Ale díky tomu jste všude v pohodě. Pro hledání parkovišť s elektřinou a servisem jsme používali aplikaci park4night, která popisuje naprosto spolehlivě jednotlivá místa a je jich tu skutečně dostatek (to je důvod, proč jsem neuváděl žádné souřadnice). Nemá tedy cenu je hledat dopředu, stačí v průběhu cesty zadat kde jste a vybrat si, kam dojedete zaparkovat. Na každém rohu se navíc trefíte na rezervaci, nebo národní park. Většinou i s nějakým tím informačně vzdělávacím centrem, kde bývá třeba i malá kavárnička, nebo restaurace. Ale určitě grill pro veřejné použití a parkoviště na kterém můžete přespat.

Silnice

Silnice jsou neuvěřitelně kvalitní. Je zvláštní, že se v Čechách nestaví ze stejných materiálů. Tady, i když v zimě klesá teplota hodně nízko, nebyly vůbec rozpraskané, natož aby v nich byly nějaké díry. Dostatek odpočívadel po cestě, i benzínových pump. Ty více méně bez obsluhy, ale s bankovní kartou se zvládne z automatu načepovat bezproblémově. Některý z nich přepne po vsunutí naší karty i na češtinu.

Mimochodem, speciálně na severu jsou silnice tak trochu jak v amerických filmech. Táhnou se do dálky, jemně se vlní a jsou úplně prázdné. I proto tady možná potkáváme hodně starých amerik. Jejich řidiči si užívají pomalé a ničím nerušené plynutí krajinou.

A nevím čím to je, ale mají tady všechny kanály seřazené v jedné linii a dokonce v rovině vozovky, žádné jámy. Ale na druhou stranu určitě to vede k tomu, že švédští řidiči připraveni o jízdu zručnosti, určitě ztrácí pozornost.

Řidiči

Kapitola sama pro sebe. Tady nikdo nezávodí, nikdo nedohání svoje ego. Je úplně jedno jak silné auto má, prostě jede podle předpisů a především tak, aby sebe ani nikoho jiného nijak neohrozil. Většina silnic funguje tak, že je tříproudá. Dva proudy v jednom směru, jeden v opačném. Po nějaké době si to prohodí. To znamená, víte, že bude možnost předjet a tak se v klidu čeká, až se ta možnost nabídne. A v momentě zužování? Nikdo se před vás nenatlačí na poslední chvíli. A to i když z dálky vidí, že s tou krabicí jste fakt pomalejší, než on. Prostě se zařadí za vás a počká si.

Pokud jde o rychlost, je tu velmi často omezována na 70km/h. Ale to omezení je signalizováno postupně třemi nepřehlédnutelnými značkami. Stejně tak, pokud jde o měřený úsek, je to viditelně zvýrazněno. Vlastně je zřejmé, že nejde o to nachytat řidiče na tom, že přehlédne upozornění, jako spíše zajistit, že se tady skutečně pojede požadovanou rychlostí.

Alkohol

O pití a prodeji a nepití a neprodeji alkoholu jsme před cestou četli hodně zajímavého. Naše zkušenost je asi taková, když jsme v Uppsale seděli na zahrádce hospůdky a šli jsme objednat pro holky nealko, tak děvče za pípou, obklopené baterií lihuplných lahví hodně hlubokým hlasem dělo, že nealko to je dobrý nápad. Že to má takhle támhle vzadu. Dost daleko za sebou. Ale kvůli nám, že jsme ti cizinci, tam došla a nějaké zaprášené láhve limonády nám přinesla.

Anebo v kempu když jsme chlapíkovi říkali o pivo, tak se na nás usmál s tím, že na to nemá licenci. Chvíli nás podusil a pak sáhnul pod pult a vytáhnul dvě plechovky. „Ale kdyby něco, tak jste si je přivezli.“ Taková skoro česká věta.

Třídění – ochrana přírody

Ano Greta, osobnost roku 2019 dle časopisu Time, je Švédka. Bylo tedy zřejmé, že tady bude ochrana přírody rezonovat. Ale ono to je tak nějak v nich. Automaticky. Dopili jsme svoje pivo a jak bývá u nás zvykem, plechovku zmačkali a hodili do koše. Chlapík, celý v kůži, co se tam opíral o Harley přišel, plechovky vzal, pečlivě je vytvaroval do původní podoby a vysvětlil nám, že tohle se vrací do automatu, proto nesmí být poškozená. V každém obchodu je automat na recyklaci. Nijak nementoroval, prostě nám to jen ukázal, protože tohle tam běžně všichni dělají. I chlapíci v kůži, co jezdí na harley.

Švédové

jsou příjemní. Nechají vás být, když se nechcete družit, ale jsou milí pokud je oslovíte a snaží se vám pomoci, pokud něco potřebujete. Jsou slušní, korektní a především neporušují pravidla (nemluvím o tom alkoholu). Stalo se nám, že jsme dorazili ke STPL, kde nebyl nikdo z personálu. Bylo možné zastavit, ale k připojení na elektřinu a vstupu do umyvárek bylo nutné získat kód na základě SMS žádosti. Instrukce říkaly, že se tak stane do 120 minut. A tak jsme seděli odpočívali, ale měli jsme hlad, potřebovali vařit a jako na potvoru jsme neměli vodu. I když o nic nešlo a vysvětlili jsme to obytkářům vedle, bylo vidět, že jsou celí nesví, když nás pouštěli dovnitř na svůj kód. Prostě proto, že se to nedělá.

Švédsko je nádherné. Nevím jak pro život, to se za čtyři týdny posoudit nedá. Ale pro návštěvu a turistiku rozhodně ano. A je obrovské, takže když někdo řekne je to kousek, počítejte tak alespoň 50 kilometrů. Byli jsme tu v létě, tedy v čase, kdy slunce nezapadá. To je ta pozitivnější varianta. V zimě tady musí být tma jak v pytli. Je vidět, že s tím počítají. Ve všech oknech jsou vidět lampy, patrně, aby si evokovali denní světlo přicházející z venku. Musí to být trochu depresivní období, ale zase ta polární záře? Určitě se vrátíme.

Jo, a ještě ta FIKA. Tedy pauzička na svačinku téměř kdykoliv a kdekoliv. To je skutečně výborný nápad. Ve Švédsku s tím počítají všude – v muzeu, galerii, přírodní rezervaci, prostě všude. Jen to kafe za moc nestojí. Žádné italské espresso nečekejte. Je to taková překapávaná žbrďola, velmi často čepovaná z několikalitrových termosů.

podzim 2019