Neměli bychom vyvětrat?

 

Pod pokličkou se nedá žít. Ne moc dlouho.

Jsou-li živé organismy uzavřeny delší dobu pod pokličkou, prostě se zapaří, zasmrádnou, začnou se objevovat bakterie a nastartuje se proces zahnívání.

Je to ověřené a nevyhnutelné.

Prostě pod pokličkou se dlouho žít nedá.

My tady tak už delší dobu žijeme. Řadu měsíců konkrétně. I proto jsme pocítili potřebu pokličku nadzdvihnout a zhluboka se nadýchnout. Někam vyrazit.

Někam, kde není zapařeno.

Volba padla na Švédsko. Krásná příroda, rozlehlá země, ale především zcela odlišný přístup k řešení současné situace.

Z českého pohledu poněkud zarážející, ale ve Švédsku nepanují a ani v nedávné době nepanovala žádná radikální omezení. Vlastně tady ani žádná omezení nebyla. Pouze doporučení.

Možná něco nepochopitelného, ale Švédská vláda svým občanům nic nenařizovala. Ona jim pouze doporučovala, co by tak asi bylo vhodné udělat.

To náš přístup je plný nařízení. Vlastně ne nařízení, ale zákazů. Vláda nám totiž nenařizuje nosit roušky, ona nám je zakazuje nenosit. To je v rovině dikce hodně vzdáleno švédskému přívětivému doporučení.

Chápu to. Zakazovat je snadné. Ale není to způsob vládnutí. Vládnout znamená vést, motivovat, směrovat. Tedy třeba doporučovat. Zakazování je destruktivní. Nevede k ničemu. Leda k úpadku.

Ale my jsem tady na takový přístup tak nějak historicky zvyklí a ti co nám vládnou dvojnásob.

Na zalepené huby jsme také zvyklí, zřejmě.

Byl jsem zvědavý, jak to vypadá jinde. Pod dojmem nařízení, hrozeb a mediálního nášupu jsme se vybavili výtěrem z nosu, jeho anglickým překladem, a především pak notnou dávkou obav, jak projedeme, jestli nás někde zaženou do karantény, a co si vlastně způsobíme za problémy. Vždyť jedeme tak daleko.

Troje hranice, česko-německé, německo-dánské, dánsko-švédské tam a zpět. Naše klopotně získané dokumenty (bylo třeba vypočítat, kdy musíme vyjet, abychom poslední hranice překračovali nejpozději 78 hodin od pošťourání a zároveň si zajistit na tento správný okamžik rezervaci onoho šťourání) o hygienické bezúhonnosti ale skutečně nikoho nezajímaly. Nikoho, nikde!

Na německo-dánském pomezí sedí znuděný mladík a když přibržďujeme, jen ledabyle mávne, ať frčíme dál. Na vstupu do Švédska se na nás směje slečna v uniformě a kam že máme namířeno. Když vysvětlujeme, že chceme obkroužit Švédsko a vidět hodně hezké přírody tak nám popřeje, ať si to užijeme. Když k tomu přidáte, že švédský pozdrav je takové zpěvné hej hej, je to vlastně milé přivítání. A jsme tam.

Jsme ve světě, kde jako by hygienický děs neexistoval. Tady roušku nenosí. Nikdo!

V restauracích, kavárnách, obchodech, supermarketech, všude lidé bez roušek, jak návštěvníci, tak ti, kteří službu poskytují. O vlastně ano za celou dobu jsme napočítali pět osob s rouškami. Pět lidí mělo potřebu se zahalit. Ostatní ne.

Bylo to osvěžující. Mluvit s lidmi a vidět jim do tváře. Sledovat mimiku, úsměvy. Vejít do krámku, v klidu si vybírat zboží a nezapařovat se pod rouškou, nezamlžovat si brýle a nezvažovat, zda se mi z toho dusna udělá špatně, nebo to ještě chvíli vydržím.

Bylo to osvěžující se nadechnout.

Bylo i zajímavé, jak ostatní respektovali právo těch, kteří měli potřebu zakrytí. Nikdo si na ně neukazoval, nikdo je neokřikoval, prostě jim byla ponechána svoboda volby. To bychom se mohli u nás naučit. Rouškovaní si nevšímali nerouškovaných a naopak. Vlastně vedle sebe koexistovali, jako kdyby mezi nimi nebyl žádný rozdíl.

 

Jak je to možné. Jak to, že Švédi žijí své životy bez roušky a jsou v pohodě?

Vysvětlení by mohlo být několik:

 

1. Švédsko je strašně rozlehlá země, několikrát větší než ta naše, přičemž počet obyvatel je stejný jako u nás. Tedy jedním z možných vysvětlení je, že se tito lidé „rozprsknou“ na daleko větší ploše. Prostě mají od sebe daleko větší vzdálenosti, a tedy nepotřebují se chránit.

Asi ne, protože 70% obyvatel Švédska se tísní ve městech. Žijí tedy stejně, jako my. Jejich rozestupy nejsou o nic větší. Ten velký prostor mají pro výlety, ale pro běžný život se drží na stejně velkém území a ve stejném houfu jako my tady doma.

 

2. nemají tam zákazy a nařízení, protože by neposlechli.

Asi ne. Švédi jsou spořádaní. Oni poslouchají. Dodržují pravidla, dodržují, co je nařízeno. Nevidí důvod, proč dělat něco, co se nemá. Ale je to možná tím, že jejich vláda jim věci nepřikazuje, ale doporučuje, případně vysvětluje, proč by mělo být to či ono nějak vymezeno.

 

3. jsou hloupí, tudíž nedohlédnou, jaké nerozvážnosti se dopouští.

Asi ne. Švédsko je zemí, která se z chudé zemědělské rozvinula do vlastního ekonomického modelu, díky kterému v šedesátých letech svou ekonomickou úrovní převyšovalo všechny ostatní. Je zemí, která uděluje Nobelovu cenu a kde genderová vyváženost není pouhým módním termínem. Navíc je to země, která naskládá pár špalíků do krabice a zbytek světa si z toho nadšeně sestavuje domácí nábytek. Hloupí asi nejsou.

 

4. jsou plně proočkovaní, nemusí se tedy bát.

Podle dostupných údajů (https://ourworldindata.org/covid-vaccinations)  zde alespoň jednu dávku očkování má 66% obyvatel, obě dávky 51% obyvatel. Jsou tedy jen o 8 příček před námi a na zhruba stejné úrovni jako Německo. Počet těch, kteří mají obě dávky je naprosto shodný jako u nás, takže žádný výrazný rozdíl, který by dával větší klid.

 

Tedy?

Při jednom takovém našem zastavení jsme u piva vytvořili Německo, Dánsko, Česko, Holandsko, Švédský summit. Nebyl možná reprezentativní, ale byl důstojný. Důstojně jsme situaci prodiskutovali a svorně konstatovali, že jediný, kdož za posledních 10 až 16 měsíců nezpůsobil svým lidem ekonomické škody, neuvedl je do deprese a neodstřihnul děti od společných prožitků jsou Švédové.

Tak nějak jsme jim záviděli. My všichni.

A tak si říkám, než si zalepovat huby, prošťouchávat nosy při nevědomí vypovídací hodnoty a píchat do sebe cosi neznámého, neměli bychom spíše vyvětrat?

Trochu nadzdvihnout pokličku by možná stačilo.

 

Srpen 2021

 

---